Cimbálová „Novosvětská“

Talentovaný cimbalista Matěj Číp šíří slávu tradičního moravského nástroje až v daleké Jižní Dakotě. I díky čtenářům MY – přispěvatelům a dárcům NF Má vlast.

Na stránkách MY jste četli dopis jedenadvacetiletého studenta hry na cimbál Matěje Čípa, žádajícího o podporu Nadační fond Má vlast. Rádi jsme Matějovi vyšli vstříc, ale veškeré náklady na jeho vysokoškolské studium v americké Dakotě mu pochopitelně hradit nemůžeme. Rádi bychom jeho cimbálovou misi za Velkou louží podporovali dál. Chcete-li se k nám přidat, budeme rádi. Při poukázání daru nadačnímu fondu uveďte ve zprávě pro příjemce jediné slovo – ČÍP.

Můj sen studovat hudbu ve Spojených státech, navíc s cimbálem, se zrodil v létě roku 2014. Ten rok jsem USA navštívil poprvé. Měl jsem za sebou druhý ročník studia cimbálu ve třídě vynikajícího koncertního cimbalisty a pedagoga Daniela Skály na Gymnáziu v Ostravě a na Janáčkově konzervatoři. Kvůli časově velice náročnému rozvrhu jsem byl ve škole od rána do večera. Asi i díky těmto náročným podmínkám jsem později našel dostatek odvahy a vytrvalosti přetavit svůj ambiciózní sen v realitu.


Na amerických vysokých školách se hra na cimbál nevyučuje. Vycházel jsem však z předpokladu, že mnoho Američanů je novým věcem otevřeno a schopnost něco nekonvenčního prosadit zde vyžaduje méně úsilí než u nás. Sepsal jsem v angličtině dopis, v němž jsem se představil, popsal svůj nástroj, svou vizi, přiložil nahrávky, soupis úspěchů, a rozeslal jej do příjímacích oddělení nejrůznějších amerických hudebních univerzit. Většina škol mi k mému úžasu odpověděla, ale i když si velmi cenily mé snahy, nedokázaly mi nabídnout jinou možnost, než studovat hru na jiný nástroj (vzhledem k podobnosti techniky hry šlo většinou o nabídku studia bicích nástrojů). V mém snu však figuroval cimbál, nikoli tympány. Až po čase jsem získal kontakt na profesorku Marcelu Faflak, vyučující hru na klavír na Northern State University v Jižní Dakotě. A protože pochází z České republiky, měla pro můj sen velké pochopení. Od této chvíle, skrze nespočet vyměněných emailů, začal můj sen konečně nabývat konkrétnější podoby.


Čekaly mne náročné anglické testy, odeslání potřebných nahrávek, emailů s kopiemi vysvědčení, nejrůznějších doporučení, a také jsem si musel vyřídit studijní vízum, abych na univerzitu vůbec mohl být přijat. Podařilo se mi obdržet nejvyšší možné hudební stipendium na 4 roky studia (obvyklá doba studia bakaláře), stipendium pro mezinárodní studenty a výjimečné stipendium děkana hudebního oddělení. 


Pomoc přišla až od menších nadací

Za studium na vysoké škole v USA se platí velmi nákladné školné, jehož výše se odvíjí od prestiže a místa příslušné školy. V tomto směru jsem měl štěstí – má škola se nachází v Aberdeenu, ve městě, kde jsou náklady na život výrazně nižší než v takovém New Yorku. I přes to a přes všechna má stipendia se náklady na rok studia na této škole vyšplhají na zhruba 450.000 Kč. Částka mimo moje možnosti. Rodiče jsou již v důchodu, a i přes plnou podporu celé širší rodiny jsme nedokázali náklady na studium pokrýt. Aby toho nebylo málo, k nákladům přibyla nutnost koupě nového cimbálu a jeho nákladná přeprava do Spojených států. Obrátil jsem se na dvě velké české nadace, přispívající na studium v zahraničí, ovšem i přes velkou snahu se mi je nepodařilo zaujmout. Nezbývalo mi nic jiného než hledat finance u nadací, jež běžně studentská stipendia neudílejí. Naštěstí se mi právě u těchto menších subjektů podařilo uspět, a tak jsem dal – i díky nadačnímu fondu Má vlast – potřebné finance na první rok studia nakonec do kupy.


Blížil se srpen a mě čekala v jistém ohledu smutná, ale zároveň vzrušující povinnost zabezpečit cimbál pro leteckou přepravu, do dvou velkých kufrů sbalit potřebné věci na následující rok a rozloučit se s rodinou, kterou dlouho neuvidím. Zaletět domů alespoň na Vánoce si při vší pomoci finančně opravdu dovolit nemohu… 


Cimbál dorazil v pořádku. Velmi se mi ulevilo, protože jeho přepravy jsem se obával ze všeho nejvíce. Na svůj první den na Northern State University nikdy nezapomenu. I když jsem znal univerzitní kampus z internetových map vcelku detailně, netušil jsem, jak je ve skutečnosti velký. První týden byl ve znamení rad, udílených na orientačních kursech pro zahraniční studenty, aby naše adaptace na zdejší univerzitní život byla co nejpříjemnější.


A pak přišel můj první den v roli studenta. Měl jsem za úkol představit vyučujícím nejen sebe, ale i cimbál. Jsou tu z něj všichni nadšeni a dodnes se stává, že když cvičím ve skladu klavírů, kde mám s cimbálem přidělený prostor, profesoři a studenti se zastavují, aby se podívali, z čeho se ten pro ně neznámý zvuk line. A pro mne je to milá příležitost, jak jim nástroj – i sebe – blíže představit. 

Moravský jazz


Mám na univerzitě nabitý rozvrh, neboť kromě řady hudebních musím absolvovat i jiné předměty. Funguje to jinak než u nás, kde náročné zkoušky přicházejí až ke konci semestru. Zde se naopak vyžaduje, abychom se připravovali ze dne na den. Dostáváme velké množství známkovaných domácích úkolů, převážně zaměřených na čtení knih a článků a jejich následné zpracovávání a shrnutí.


Protože zde studuji i hru na klavír a bicí nástroje, mohu být součásti pochodové kapely – hraji v ní na xylofon – jež bývá chloubou každé větší americké univerzity.

S cimbálem jsem mimo hodiny hlavního oboru zapojený také v orchestru, souboru bicích nástrojů a jazzovém ensemblu. Všechny tyto zkušenosti jsou pro mě nové a nesmírně cenné. 


Ze začátku mi dlouho trvalo, než jsem byl schopen s ostatními alespoň trochu držet krok. K jazzové hudbě mají Američané nejblíže. V hodinách je to opravdu znát, mnoho spolužáků nemá problémy s pro mne téměř nespočitatelnými rytmy a výborným čtením jazzových značek a not. Profesor tohoto souboru je z mého cimbálu doslova unešený – často se za mnou zastavuje, aby si cimbál poslechl a současně mi poradil, jak bych se mohl v jazzové hudbě zdokonalit. Cimbál tu zatím slaví takový úspěch, že již nyní se chystá koncert, na němž bych jej mohl mezi americkými milovníky hudby ještě více zpopularizovat.


Když si dnes vzpomenu na to, o čem jsem před pár lety jen snil, zaplaví mě pocit štěstí. O to více se těším na všechny další zážitky a zkušenosti, které mne na mé cimbálové „novosvětské“ pouti ještě čekají. 

 
 

Milý nadační fonde,

rád bych Tě seznámil s vývojem svých Tebou podporovaných studií hry na cimbál ve Spojených státech amerických.

Začátkem semestru se mi podařilo vstoupit do klubu pro tzv. čestné studenty - „Honors Club“. Jde o spolek, do něhož jsou vybíráni studenti s výborným prospěchem, kteří jsou zapálení pro studium, a také v něčem zajímaví. Další skvělá příležitost, za kterou vděčím Tobě a svému cimbálu! Naši univerzitu navštívil významný americký skladatel Anthony Plog, aby pracoval s naším komorním sborem na skladbě, s níž jsme pak první únorový týden koncertovali po středních školách v okolí. Z cimbálu, který viděl poprvé, byl přímo nadšený. Na druhý den po jeho odjezdu obdržel děkan hudební fakulty od Anthonyho Ploga e-mail, v němž mu skladatel svěřuje, že by rád napsal skladbu pro cimbál a symfonickou kapelu. 

Ozval se mi též ředitel symfonického orchestru z Black Hills, s nímž jsme domluvili koncert s cimbálem a orchestrem na únor 2020. Díky své soustavné snaze být se svým cimbálem zapojen v co nejvíce hudebních tělesech na škole, mohu stále objevovat nové možnosti svého nástroje, a zároveň obohacovat nezvyklými zvukovými možnostmi celé hudební dění na škole. Mám za sebou pár jazzových koncertů, pravidelné hodiny s ensemblem bicích nástrojů, orchestr a také individuální hodiny s některými profesory naší hudební fakulty.


Chtěl bych Ti ze srdce poděkovat – a Tvým prostřednictvím všem, kdo Ti na mé studium přispěli. Velmi si cením každé pomoci, jež se mi nabízí, jak od Tebe, tak i od každého člověka, který se mé studium rozhodl podpořit nebo mi na mé dobrodružné cimbálové cestě drží palce.

Pokud si mne chceš poslechnout, můžeš tak učinit přes můj YouTube kanál: www.youtube.com/c/cimbalomguy


Cimbálu zdar a Mé vlasti čest!

Matěj Číp